Výstup na Sněžku

Pec p/S - Sněžka - Pomezní boudy

18. října 2003

   Slibná předpověď počasí na sobotu vybídla k zamyšlení co podniknout. Kolo jsem před 14 dny už odstavil a nechci se živit jen vzpomínkami na právě ukončenou cyklistickou sezónu. Napadlo mě, co zkusit nějaký trek. A když pěšky, tak rozhodně někam, kam se jen kolo stěží dostane. Rozhodnutí přišlo takřka ze dne na den. Je to jasný. Vyšlápnu si na Sněžku ! Byl jsem tam naposled někdy ve svých 6 letech, ale to se nepočítá, protože si z toho vůbec nic nepamatuji. Zkrátka je na čase udělat si premiéru. Tak vzhůru do Krkonoš !

    V sobotu v 8 hodin ráno nastupuju v Holohlavech do autobusu Hradec Králové - Pec pod Sněžkou. V 9:30 jsem už na autobusáku v Peci. Je krásně, slunečno, ale chladno -2° C.

Z Pece pod Sněžkou na Růžohorky

Než zmizím za vesnicí v lesích, prohlédnu si ještě toto centrum turistiky a sportu. Opouštím Pec a nabízejí se dvě cesty na Sněžku. Jedna vede po modré Obřím dolem a druhá strmější po zelené přes Růžohorky. Volím cestu na Růžohorky. Cesta k chatě vede stále lesem, jak je vidět také na obrázku. O stoupání není nouze a to v celém 3 km úseku. Čím výše stoupám, tím se častěji objevují drobná sněhová políčka.

Růžohorky

Les najednou končí a stojím před chatou Růžohorky. Cesta z Pece sem trvá 50 minut. Nacházím se ve výšce 1251 m.n.m. Mrzne a vane mírný vítr. Sluníčko už nestačí roztát sněhová pole. U chaty na lavičkách posedává hlouček mladých lidí, kteří se po chvíli odebírají k přestupní stanici lanovky na Růžové hoře. Ta je odtud vzdálená 1 km po žluté.

Pozornost věnuju přijíždějícím taxikům. Ani jsem netušil, že tu vede úzká asfaltová cesta. Z auta lezou cizinci. Jsou to masňáci - Němci nebo Pražáci ? No samozřejmě - skopčáci, jak jinak. Stále více mně dochází, že jsem vlastně jen v Krkonoších a nebudu nad tím přemýšlet. Když je zamířil objektiv mé kamery, ozvalo se mi za ramenem: "jen je natočte, to jsou oni". Vedle mě stála stará paní z Holic (Pardubický kraj). Měla z nich shodné pocity jako já. Pronesli jsme pár slov a s úsměvem se rozešli. Z Růžohorek je to 1 km na přestupní stanici lanovky. Opouštím zelenou a jdu po žluté. Cesta je asfaltová a vede ještě lesem jak je vidět na obrázku. Sněhu stále přibývá.

Růžová hora

Přicházím ke stanici lanovky Růžová hora. Ze shora na mě pokukují zmrzlí lidi. Není tu celkem nic zajímavého k vidění.

Z Růžové hory směrem na Sněžku stoupá dlážděná cesta. Odtud je to 2,5 km. Hned na začátku ouředníci nechali postavit značku "zákaz vjezdu kol", aby zákazů nebylo v Krkonoších málo. Značka tu "ladí" s přírodou a zástupy povykujících lidí se hrnou na kopec. Vskutku romantický zážitek. Jen zázrakem se mi podařilo vystihnout ten okamžik, kdy na 50 metrech "horské dálnice" nebyl pražák či skopčák. Jinými slovy to znamená, že byla zcela bez lidí. Nebýt vrchol tak blízko, zvažuji, že půjdu domů. Nedovolím si ani pomyslet, jak to tu musí vypadat v létě nebo o prázdninách. Snad i dobře, že tu mají lanovku. Škoda jen, že je s přestupem. Hodně lidí sestupuje ze Sněžky na Růžovou horu pěšky. Jsou velice sebevědomí a hrdí, že to zvládli. Pěkná dlážděná cesta po chvíli končí a dostávám se do sedla pod Sněžkou. Tento úsek se zdá být rovinatý, spíše sestup. V sedle jsou nízké kleče, ale dost husté. Přede mnou se otvírá hezký pohled na Sněžku.

Z Růžohorského sedla je to výrazné stoupání. Asi proto tu jsou přírodní schody zpevněné plechem. Vítr postupně zesiluje, výškově se dostávám  nad úroveň okolního horského masívu a od jihozápadu vane čerstvý a mrazivý vítr. Tvoří se závěje. Sněhová pokrývka je souvislá a místy dosahuje až 40 cm. Stále je však jasno a bez slunečních brýlí by to byl jistý hazard se zdravím. Už jdu hodinu a půl a vrchol je na dosah. Míjím konečnou stanici lanovky těsně pod vrcholem ve výšce 1590 m.n.m.

Sněžka 1602 m.n.m.

Jsem na Sněžce. Hned na úvod procházím kolem české boudy nebo spíše zříceniny. Je uzavřená. údajně by se měla v roce 2004 bourat a stavět nová. Udržovaná je "Poštovna". Poskytuje základní občerstvení, pohledy. Dnes je však zavřená. Na české straně stojí ještě dřevěná rotunda. Následuje státní hranice.

Na polské straně stojí jediná stavba, ale zato svým působivým dojmem vybízí k nahlédnutí. Zdá se jako by byla také zavřená. Než jsem nalezl vchod, musel jsem ji celou obejít. Uvnitř jsem se přesvědčil, že tu spousta lidí v teple doplňuje energii s využitím zdejšího občerstvení. Docela jsem to uvítal, poněvadž baterie kamery  v mrazivém počasí už vypověděla službu. S radostí jsem uvítal místo u akumulačních kamen, kde jsem ji zahřál a alespoň částečně vzpamatoval. Nechtěl jsem se smířit s tragickou situací, že bych měl přijít o následující snímky. Vítr, který za okny duje, vytváří na staveních sněhovou fasádu.

	Takto vypadá interiér polské boudy, kam zahnalo mrazivé počasí turisty. Převažují tu Češi. Za jídlo a pití lze platit Zlotymi i Korunami, ale v nevýhodném kurzu 1 Zl = 10 Kč (běžně 1 Zl = 8,90 Kč).  Ceny odpovídají horským taxám a jsou navýšeny oproti běžným jinde v Polsku o 40-60 %
Polská bouda

Z vrcholu je pěkný pohled do Obřího dolu a Úpské jámy a po hřebeni dál směrem k Luční boudě. Polská strana je v podstatě už jen rovina a v ní pod Sněžkou leží městečko Karpacz (750 m.n.m.). Díky své poloze severně od Obřího hřebene a Sněžky si slunečních paprsků v zimních měsících obyvatelé moc neužijí. Nacházejí se ve stínu nejvyšších partií hor. Dálkové výhledy nad 20 km už nejsou dobře viditelné díky mírnému zamlžení atmosféry. Stále je však jasno. Pohledy po okolí jsou tu pěkné, ale na můj vkus moc lidí. Je na čase jít dál, vždyť dnešní pouť zdaleka nekončí a zdržel jsem se tu téměř 2 hodiny.

Ze Sněžky sestupuji po červené Cestou česko-polského přátelství směrem východním na Svorovou horu. Po 3,5 km se dostávám k chatě Jelenka. Je zavřená. Nikdo v ní není. Kousek od chaty vyvěrá Emmin pramen. U něho stojí kamenný sloup s názvem pramene. Je nazván podle matky hraběte Jaromíra Černína Morzina. Měl zde panství a chatu Jelenku. Nejspíše je to pramen Úpy. Sněhu ubývá a cesta je schůdnější. Kleče se mění v jehličnaté lesy.

Emmin pramen	Emmin pramen	Rozcestník u Jelenky	Chata Jelenka

Od Jelenky jdu stále po červené. Za chvilku jsem na turistickém přechodu v Sovím sedle. Je tu přístřešek, odpočívadlo. Ani se tu moc nezdržuju a pokračuju dál. Vyšlápnu si mírné stoupání. Cesta je široká a lidi potkávám jen zřídka. Postupně očekávám, že údolí a Pomezní boudy budou už na dohled.

Pomezní boudy

Cesta se mění v asfaltku a díky mladému smrčí jsou vidět i siluety okolních hor. A konečně pod nimi na stráni jsem zahlédl řadu chat. Sníh už zcela vymizel. Cíl dnešního dne je na dosah. Schyluje se ke 4. hodině odpolední a vstupuju do obce Horní Malá Úpa, část Pomezní boudy. Je tu silniční hraniční přechod s polským městem Kowary. Velice klidná obec, působící příjemným dojmem. První mé kroky směřují k autobusové zastávce. Nemám tušení, jestli ještě dnes v pozdním sobotním odpoledni vůbec pojede nějaký autobus na Trutnov. Není tu mnoho na výběr, vlastně jede už jen jeden, poslední tento den v 17:30 hod.

			Usedám do autobusu a v klidu a teple přemýšlím jak zhodnotit dnešní 15 km tůru. Nejsem vůbec zvyklý chodit, kolo mi až moc přirostlo k nohám. Beru to jako změnu a definitivní tečku za uplynulou cyklistickou sezónou. Cítím únavu, ale příjemnou. Domů přijíždím ve 22 hodin.
Centrum	Odjezd do Trutnova

MAPY

Topografická        Panoramatická

Pokud máte zájem o off-line verzi těchto stránek a obrázků v plné kvalitě, mohu vám je poskytnout zdarma. Kontaktujte mě.

         Návštěvní kniha     

  turista@soukroma.cz                    777/856807   (SMS zde)         

(C) Copyright   ART Studio JETRON    20.12.2003